Elegantní jaro
právě se ocitlo na desce světa
ze skla
a nasadilo mírný výraz,
jako by v očích, které měly zůstat
přepečlivě skryty,
zažehlo záblesk pohrdání,
tajemnou hru, jež děsí
děti rozvěšené na lavičkách,
touž zlostí škemrající
o kolotoč.
Buší mi do spánku
střep okamžiku,
naprostou nudou vzkypělého
křiku,
až na chvíli si, hlupák, myslím,
že neklid rozpustí se dřív,
než město obestoupí
chomáč, kabát, ptačí dech
a nad řekou nám skane
ve stružkách plachet lodi
krev.